Duben 2016

Osmadvacátý květen 1871

4. dubna 2016 v 17:30 | Louisa |  kniha DĚTI Z BARIKÁDY
"Lidi, dou na nás! A za nima další!"
"Zleva! Z Oberkampfky!"
"Berte je z voken!"
"Na dvůr! Na dvůr!"
"Garibaldovci, pojďte zprava, zprava, kolem!"
"Všichni na svý místa!"
"Antone! Kde máš tu zatracenou kabelu s nábojema?!"
"Zamířit - pal!"
Třesk! Prásk!
"Ať žije Komuna!"

Rachot na bulváru Belleville je slyšet na míle daleko. Místo, kde se střetává bellevilská hlavní třída s ulicí Couronnes je zcela zahaleno v mohutných oblacích dýmu. Kouřovou clonou pronikají jen krátké záblesky vyšlehnuté z pušek a na otlučených stěnách cihlových domů poskakují mihotavé stíny plamenů z hořícího vozu. Zdi provrtané od kulek a ve skle průstřely ještě čerstvé. Všude křik. Povzbuzování, rozkazy, desítky vzájemně se překřikujících hlasů. Burácivý zpěv, rachot bubnů, sténání raněných; všechno se to mísí dohromady a vytváří děsivý orchestr, který hrává v každé nové válečné symfonii. Třeskot šaspotek a fíííí! - svištící kule létají kolem hlavy a běda náhodnému chodci! Všudypřítomná štiplavá vůně střelného prachu a rozmoklé země pod nohama. Z okruhu několika kilometrů zmizely dlažební kostky. V noci pršelo a nevydlážděná cesta se tak proměnila v rozbahněnou polňačku. Jen ať jejich děla pohltí to krví nasáklé bláto!
A najednou ticho. Děsivé ticho se vzneslo nad ulicemi. Ticho znepokojující, ticho nic dobrého nevěstící, ticho naplněné zlověstným očekáváním.
***
"Poručíku! Haló,Ferrate!"
Člen městské Komuny Paul Ferrat, nyní poručík v národní gardě, drobný muž ve špinavé, rozedrané uniformě, se zafačovanou rukou na pásce a působivou rudou šerpou přes prsa, o níž jeden nevěděl, jestli je barevným odznakem komunardů nebo je tolik nasáklá krví raněného, seděl opřený o stůl v improvizovaném štábu nad rozloženou mapou Paříže a nevnímal.

"Občane!"
Konečně zvedl oči. Nad ním stál udýchaný strejda s mohutnými vousy, který se jmenoval Maxmilien Marnet, ale pro jeho vzhled mu tady z legrace nikdo neřekl jinak než Marx-milijón.
"Nesu takový novinky, že mi z toho hrůzou vstávaj chlupy! Vůbec nevim, esli by se to mělo řikat, ale Louisa už to roztroubila po celý ulici…"
"No tak mluv přece, co se děje?!" vybafl Ferrat. Hrom do toho dědka užvaněnýho!
"Na Vilette… uch, tolik děl… panebože!" soukal ze sebe Marxmilijón, "Vlezli do i do špitálu a prostě… jéžišmarjá, já si musím sednout!"
V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vpadla skupina spravedlivě rozhořčených lidí, překřikujících se jeden přes druhého.
"Je pravda co se říká, že pad´ Montmartre? A ta hnusná poprava na Vilette?!"
"Louisa říká prej, že pět set lidí naráz!"
"A generál Dambrowski po smrti jo? Nejni možná! To je kec… ňákej!"
"Ale Pére-Lachaise je přece pořád náš… ?"
"A barikáda na náměstí Bastily… ?"
Stařík konečně zase nabral dech. "To všecko je pravda."
Zavládlo všeobecné zděšení.
"Ale to znamená…." neodvážil se ani doříct poručík Ferrat a bouchl zdravou rukou vztekle do stolu. V očích se mu zalesklo.
Tak to je konec, pomyslel si Marxmilijón, když už se vzdává i náš Ferrat.

Ale než se nadáli, Ferrat se zvedl, narazil si čepici, hodil si přes rameno pušku a za chvíli už rozmlouval s lidmi na barikádě. Chtějí zůstat. Málokdo zvedá ruku proti. Neopustí svou pozici. Nikdy! I když je Belleville poslední vzdorující čtvrtí v celé Paříži. Lidé mohou prohrát, ale myšlenka ne. A oni jsou ta myšlenka. Tady a teď. Kdo nechce, může jít. Nikoho tu nedrží.
Na zdech visí cáry revolučních plakátů a vítr žene po ulicích ušmudlané letáky s politickými hesly.
REPUBLIKA BEZ ROVNOSTI NENÍ REPUBLIKA, ALE MONARCHIE, KDE KRALUJOU PENÍZE!